Staletí přebývali na Olympu. Mezi smrtelníky sestupovali jen tehdy, když se jim to hodilo nebo zachtělo, a dny voněly po olivovém oleji a kouři z obětních ohňů. Možná, že za tu dobu zpychli, zlenivěli a zapomněli, protože svět neznal nikoho, kdo by se jim dokázal postavit.

Zvěsti o znovupovstání Titánů se šířily tiše a prchlivě jako dým — a stejně rychle mizely, jako letní stín. Nikdo jim nechtěl uvěřit… A přesto — teď byli roztroušení po světě, jejich moc slabá jako plamen svíčky tam, kde kdysi zuřily ohně schopné pohltit celá města.

Ti nejsilnější, Zeus, Afrodita, Ares, Poseidón, Hefaistos, Athéna, Démétér, Héra, Apollón, Dionýsos a Artemis se v exilu dokázali znovu najít. Jak jich přibývalo, jejich cestu začali doprovázet další menší bůžci, mýtické bytosti a sem tam dokonce i lidé. Protože tradice zůstala příliš silná a v mnohém jim bránila jednat přímo, rozhodli se svolat své děti, drahé polobohy — svou jedinou naději na návrat.

Ti se do tábora bohů trousili občas sami, občas po skupinkách, a jejich řady se rozšiřovali, až pomyslný práh překročila poslední polobohyně. Všude vládl zmatek až nikdo nevěděl, kdo je kdo a kdo je čí, až do chvíle, kdy nad táborem zazněl roh a bohové své polobohy svolali k sobě. 

Jejich shledání však netrvalo ani jediný den. Večer, pod rouškou zrádné noci temnější než samotné hlouby Tartaru, když polobohové ulehli ke spánku a bohové se chystali následovat jejich příkladu, smetla bohy temnota, která nad nimi zavřela zem.