Hádes o podsvětí nestál, ale časem mu přivykl a myslel, že se smířil, dokonce si své království oblíbil. Když však titáni jeho sourozence smetly z jejich povýšené hory, neubránil se pocitu zadostiučinění a snad i škodolibosti. Ne, že by snad stál o to, aby svět zůstal v rukou titánů - vždyť je před staletími sám pomáhal porazit! - ale nabyl dojmu, že lekce pokory bohům patří. Jen ať také vidí, že svět není jen slunce, nadýchaná mračna a pohodlí Olympu.

Poslové mu nosili zprávy o rozrůstajícím se táboře a přílivu polobohů. Moc rychle. Všechno se to dělo moc rychle! A kdy znovu by mohla nastat taková příležitost Olympany pokořit? Proto v den, kdy dorazilo božské potomstvo, jehož příchod jasně značil počátek pochodu na Olymp, vyčkal na hlubokou noc a bohy vzal na neplánovanou rodinnou návštěvu podsvětí.

Appolónovo a Héliovo lamentování na absenci slunce, Afrodity stěžování na nepříznivé účinky podsvětí na nesmrtelnou krásu a Dionýsova kritika místních sklípků, Artemis, která rychle zjistila, že v duších šípy nedrží… Hádes se dlouho tolik nepobavil. Nezvyklá radost a smích ho unavili tak, až usnul na trůně a nevzbudilo ho ani to, když polobozi přišli bohy vysvobodit.

Najít bohy se výpravám podařilo rychleji, než očekávali. Skončili zavření v jeskyních odříznutých od času a světa smrtelníků, někde na pomezí ničeho a říše mrtvých. Jeskyně však byly o mnoho zabydlenější než výpravy očekávaly. Zrovna když se otočily na cestu zpět, strážné duše jim zastoupily cestu a vmísili se mezi všechny, kteří se pokoušeli dostat ven, až je rozdělili a hnali od východu všemi směry. Polobozi převlékli se proto do stejnokrojů a na své štíty v poctě rodičům zvěčnili znaky tak, aby se dokázali najít a poznat. Společně si prorazili cestu ven a jali se hledat ostatní družiny.

Když se pak konečně znovu všichni našli a sešli, hlodalo v nich vědomí, jak snadno byli pod rouškou tmy rozděleni. Jako na zavolanou se stíny z okolí začaly stahovat k jednomu místu, houstly a přelévaly se, až z nich nakonec vystoupila vysoká, štíhlá postava. Hádes. Přestože si své číslo užil, nadešel čas na vážné rozmluvy.

Po spoustě osočování a hádek uznali nakonec uražení bohové, že se bez Hádovi pomoci neobejdou. Na jeho naléhání vyhledali věštkyni, jejíž záhadné rýmy mohly vést jen k jedné věci - Diově blesku. Ten je však ukryt v hlubinách nižších úrovní podsvětí a ven ho mohou vynést pouze smrtelníci.