Vstup do další úrovně podsvětí, jak se ukázalo, je díra do země. A hluboká. Polobozi proto strávili prvního půl dne opakováním uzlů, učením nových, rozvazováním starých, uzly dračí, uzly liščí, uzly tesařské… Protože taková výprava by přece jen byla k ničemu, kdyby hrdiové místo aby padli v boji s nestvůrou či titánem prostě jen padli.

Po důkladných přípravách následoval okamžik pravdy a celá výprava se spustila do podsvětí. Přistání dobrodruhů provázelo množství modliteb a rouhání - ve tmě se šlapalo na palce a vráželo do stěn a kde kdo se chytil čeho nechtěl. S takovou se jen těžko někam polobůh dostane. 

A zrovna když už si všichni začínali zoufat, donesla se k nim božská melodie, kterou seslal Apollón navzdory magii podsvětí, která na své půdě kouzla bohů ruší. Ve tmě se zjevili tlumeně záříčí drobné střípky, kam oko dohlédlo. Nikdo dlouho neváhal a jeden po druhém se polobozi všichni jali sebrat si svůj malý kousek světla. 

Jak tak sbírali a kousků přibývalo, tlumené světlo nabíralo na síle, až konečně zachráncům došlo, že v rukou mají kousky Apollónovi sluneční lampy, která se roztříštila při jeho pádu z hory. Kousky spojili a jeskyni zalilo jasné světlo!

Když už tedy viděli, kam kladou své kroky, vyrazili s novou smělostí za zvuky štěkotu Kerbera. Než však dorazili k bráně, obří bestie stihla usnout. Zdání ale může klamat a pojistek přece jen není nikdy dost. Potichu jako samotná smrt nakupili kolem tříhlavého psa část jídla, kterou s sebou nesli a pak všechno, co v okolí mohlo jako jídlo posloužit. 

Zrovna když poslední družina po špičkách hnala kolem třetí hlavy, otevřelo se jedno její oko, pak druhé, pak třetí a čtvrté a páté a šesté. Jedna hlava chňapla a v zápětí ji třetí strhla zpět, jak se pustila do nachystané úplaty.

Výprava běžela tak dlouho, až utichlo štěkání, vytí i mlaskání a na dosah se začala třpytit řeka Styx.