Jak se výprava blížila k zříceninám drolícího se chrámu Dia, k němuž je vyslaly furie, vzduch houstnul jako za bouře a začínal v něm být cítit ozon. Když už se stavba vynořila na obzoru, bylo i

posledním pochybovačům jasné, že jsou na správném místě.

Blesk se štěpil a proplétal mezi sloupy, stáčel se kolem rozbořeného oltáře, poskakoval po schodech dolů a nahoru a kreslil v pochmurném okolí stínové divadlo zapomenutého svatostánku. Kde polobohové čekali úctyhodný artefakt, našli skotačivý, nevypočitatelný živel.

Dlouho si všichni lámali hlavu a blesk v chrámu jakoby to vycítil, jeho hravost se čím dál tím víc blížila divokosti a výzvě. Nakonec Hefaistovým dětem došla trpělivost, vytáhly z cestovních vaků kovová lana a začaly si razit davem cestu směrem k chrámu. Artemisiny lovkyně se v tak výjimečném honu nemohly nechat zastínit a za chvíli už se s kovovým lanem v rukou blížili k chrámu všichni. 

Těsně před hranicí vyžehanou bleskem začala lana mírně zářit požehnáním Héfaista, který je se svými dětmi umotal, a Artemis, která se nemohla dočkat lovu na vzácný živel. Artemisina rychlost sem tam nestačila rychlosti blesku, ale všem se zdárně dařilo svazovat blesk smyčkami uzlů a odnášela to jen ožehnutá obočí a mírně zčernalé špičky nehtů.

Nakonec blesk skončil ve spletité kovové síti, na níž v zápětí přistál zvláštně ohlazený obrovský balvan a za ním se udýchaně přihnal strhaný muž. Ani starý, ani mladý, ale samý sval a ztrápený výraz. Představil se jako Sysifos, načež si zhluboka vydechl a chopil se kamene, který začal kutálet do skalnatého kopce. Polobozi si vyměnili pár pohledů, Sysifa jim bylo líto, po zkrocení blesku potřebovali cestu z podsvětí a nebylo to tak, že by jim někdo dal mapu s cestou ven.

Rychle Sysifa dohnali a začali se vyptávat jakže dlouho tu už je, kolik tak ten šutrák váží, jakéže přesně má složení a jaké je matematické vyjádření jeho povrchu, jestli ty svaly za to stojí… a jestli náhodou neví, kudy ven? K překvapení všech muž nevěděl, kolik ten šutrák váží, je to nejspíš kámen obecný, matematicky je to ochmataná kluzká potvora, ne, ty svaly za to nestojí a ano, ví, kudy ven.

“Je jednoduchá! Půjdete tudy nahoru, pak dolů, pak nahoru, pak dolů, pak nahoru, pak dolů, trochu do prava, nahoru a měli byste vidět labyrint. Ten projdete rovnou do jeho středu, vezmete klíč a jste v podstatě venku. Ach, jak rád já koukám na labyrint! To si člověk při tom koulení potřebuje krátit čas a on se tak hezky mění. Vždycky kolem čtvrt na pekelný měsíc vypadá jako ostrovy Kirké a později, když vychází pátý uhlík Kronova srpu, vypadá tak, jak si představuju Afroditu,” dokončil svůj monolog zrovna když už měl kámen šířku vlasu od vrcholu kopce. Polobozi jen kývali a nemohli říct nic, i kdyby chtěli, jak byli zadýchaní. A když si zrovna všichni mysleli, jak si oddechnou na vrcholku, kámen, jako by měl svou vlastní vůli, vrhnul se dolů z kopečka. 

V tom polobohům blesklo - labyrintem by jen tak neprošli ani za nejlepších dní a o to méně, když se mění., Ale s takovou mapou, i kdyby platila jen chvíli za pekelný den... Jenže to by si Sysifos musel uvolnit ruce na kreslení. Nabídli se tedy, že příští kopec za něj vytlačí, když jim na oplátku nakreslí mapu labyrintem a přidá čas, v nějž bude odpovídat jejímu rozvržení.

S tím svalovec horlivě souhlasil, chňapnul papír a pero a než se výprava nadála, seděl už na vrcholku dalšího kopce a čmáral. Polobozi se pustili do práce a i přes početnost své výpravy trvalo dobrou hodinu, než kámen dovalili na vrchol, kde se všem znovu vesele vysmekl a pustil se dolů. 

“Nejlepší hodinka za staletí,” oddechl si jen Sysifos než nejbližímu výpravníkovi vrazil papír s mapou a rozběhl se za balvanem dolů.