Než stihla výprava dojít k bludišti, zastoupilo jim cestu šest mihotavých, průsvitných postav - bohů. Ti se nechali slyšet, že bludiště je nevypočitatelné a stálo život už mnoho hrdinů. Než se tedy pustí do labyrintu samotného, připravili si pro ně zkoušky, které prověří jejich schopnost zapamatovat si cestu. A tak byly polobozi v podsvětí zdržení ještě o půl den déle a cvičily se ve schopnosti najít cestu tam a umět ji i pozpátku. Teprve potom směli vstoupit do labyrintu

Labyrint, který se z dálky zdál být jen málo víc než pár zakroucených stěn, s každým krokem rostl. Některé jeho stěny byly kamenné, jiné cihlové, občas měly štukové zdobení a jindy je zase hyzdily neurvalé graffiti jako. Zdi a malé zídky do pasu, občas s průchody a výklenky, jindy s dveřmi a sem tam nějaká zeď s bránou. Sem tam stál v cestě zbloudilý sloup. Ani podlaha nebyla všude stejná, rozverně střídala dláždění s trávníkem, dusanou hlínu a dřevěné parkety… Bludiště vypadalo jako opuštěný domov někoho, kdo měnil vkus v řádu vteřin. 

Honem honem sahala výprava po Sysifově mapě. Ta k jejich překvapení nebyla jen čárou proplétající se mezi zdmi, ale jednotlivé části měly poznámky o tom, co má která zeď, podlaha nebo skoro místnost ráda. Na boku stránky stálo “Duše všech, kteří svůj smrtelný život zanechali v labyrintu, se stávají jeho součástí. Jejich tělo se přemění v kus labyrintu, který dál nese jejich vkus ve své podobě. Ta střídá konkrétní vzhled, ale zachovává styl. Mapa tomu odpovídá,” a na spodním lemu stránky: “A pozor na Minotaura!”

S tím ovšem polobohové nepočítali a obzvlášť děti Athény, polobozi se zájmem o architekturu v krvy, byli rozladění z toho, že namísto prohlídkového průchodu je čeká plížení kolem Minotaura.

Než vyrazili, překleslili mapu na několik dalších papírů a určili si skupiny, které při případném rozdělení musí zůstat spolu. A bludiště jakoby naslouchalo. Než se nadáli, vyrostly hned tady a hned tam další stěny, které početnou skupinu rozdělily. Do všudypřítomné paniky se blíž, než by se komukoli mohlo líbit, ozval Minotaurův řev.

Avšak díky dřívějším prozřetelným zkouškám bohů a Sysifově mapě se všichni probojovali ke klíči, jehož dotek je přenesl z podsvětí konečně ven.

Prvotní radost z úniku z podsvětí rychle vystřídalo vystřízlivění způsobené místem, kde se výprava ocitla. Kam oko dohlédlo, tam voda. Klíč měl totiž očividně vlastní vůli a přenesl je tam, kde to považoval za záhodno. Široko daleko se táhlo moře a do něj nebe vyplakávalo všechen smutek světa. Nebo to tak alespoň vypadalo.

Dlouho se všichni snažili rozdělat oheň, ale marně. Některým z polobohů pomalu začínaly fialovět prsty u nohou, všichni byli promočení na kost a k tomu panoval všeobecný a urputný hlad. Ale štěstí, které je provázelo celou cestu naštěstí ještě nevyprchalo. 

Výměnou za víkendový odpočinek od svých okovů na věčné hoře svolil na žádost bohů Prométheus, že lidem, tentokrát velice konkrétním a velice promočeným, znovu přinese oheň. Ten zapálil a varoval polobohy, aby o něj pečovali, protože znovu už je zachránit nepřijde.

A tak sepsala výprava hlídky a započala svou stráž nad ohněm pro první noc na ostrově.