Na břehu Styx polobožské družině zatrnulo. Její břehy k sobě mají daleko a mosty nikde v dohledu. Po líném, temném proudu se ale ploužila loďka s jedinou zahalenou postavou, ze které jakoby do řeky prosakoval další smutek.

Když Cháron přistál na břehu, přejel po početném zájezdu očima a všem hrobovým hlasem sdělil, že jeho loďka uveze jen jednu duši, ale pokud polobohové chtějí, mohou své štěstí zkusit s přeplaváním. Že snad je jejich krev bohů uchrání od jisté smrti v rukou bohyně řeky. Ale duše, které řekou plují, za ty se polobůžkům nikdo nezaručí.

Ještě doznívalo Cháronovo poslední slovo, když se ve všech usadil zvláštní lámavý pocit. Bylo to tnutí srpu Deméter, která polobožské duše roztříštila, aby proklouzly mezi dušemi ve Styx. 

Ta se táhla jako tér a podobnou měla i barvu. Čpěla staletími zapomenutých duší a tahala za kotníky, nechtěla živé duše pustit. Cháron kmital mezi břehy, úplácen zlatými drachmami a šťastnými vzpomínkami, až nakonec i poslední z posledních vystoupil z řeky rovnou do podsvětí.

Výprava stihla sotva pár kroků než jim cestu zkřížila skupina žen s lítými tvářemi, ohnivýma očima a zahnutými drápy. Všichni sáhli po zbraních, ale ženy se kolem nich prohnaly, jako by stohlavý dav polobohů, bůžků a mýtických bytostí ani neviděly. Jen jedna se zastavila a znervózňujícíma očima prohledávala tváře skupiny. Pak otevřela ústa a hlasem jako úlomky skla se začala ptát na jména, z nichž některá polobozi znali z legend, jiná z doslechu a některá nezaslechli nikdy.

Několik odvážlivců zapletlo řeč a postupně se přidaly i zbylé sestry první furie. Ukázalo se, že do vězení, které strážily, udeřil zlatý blesk se silou, která tavila stěny z kamene a lámala zakleté zámky. Blesk, který zněl až podezřele jako ten, pro nějž na Hádův popud vyrazili. Diův blesk.

Když se ale polobozi začali vyptávat, kam blesk pokračoval, přerušil je skřípavý smích furií. Takové informace se bez platby nesdílí a ony tak jako tak mají moc práce s chytáním uprchlých duší na to, aby mohli vodit pololidské výpravy po podsvětí. Když by ale někdo pomohl duše pochytat, pak by se mohl dozvědět, kam blesk odskotačil.

A tak se stalo, že polobozi ještě promočení z řeky nenávisti a s dušemi, které se skládaly zpět kousek pokousku, se pustili do honu na zločinné vězně. K jejich štěstí mají po ruce hezkou řádku bohů, kteří se chtějí vrátit na Olymp a tak požehnání rozdávají jako bonbony. 

S Artemisinou mrštností a divokostí byli uprchlíci rychle posbíráni a navráceni svým věznitelkám. Ty, jak slíbily, směnily své svěřence za směr blesku, ale v očích jim při obchodu jiskřilo až příliš radostně. 

A po nějaké té chvilce všem došlo, proč přesně.